..: ŠTÍT ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ NA SEVERNÍM PAMÍRU :..

> PRVOVÝSTUP NA PAMÍRU

ŠTÍT ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ NA SEVERNÍM PAMÍRU (KYRGYZSTÁN) / 05.11.2021

Foto: Panorama travnatých pahorků a severního Pamíru

"Tam ale už žádný kopec není. V tom hřebeni je mezi vrcholem 30 let Uzbecké sovětské socialistické republiky a vrcholem Juchina už jen sedlo 60 let října," povídá mi kazašský kontakt pro konzultace ohledně prvovýstupů.

"Však jsem vám poslal fotky, tak vidíte, že tam ještě jedna pětitisícovka je," odpovídám já.

"No to máte pravdu, tak v tom případě to vypadá, že jste našli nový kopec."

V originále to znělo: Togda javljajetsja, čto vy otkrili novuju věršinu. A samozřejmě nás to potěšilo, protože najít nový, dosud nepopsaný kopec na dohled tak profláknutému vrcholu, jako je Leninův štít, to bychom v roce 2021 nečekali. Pravda, se svou výškou 5265 m není mezi okolními, mnohem vyššími štíty moc výrazný. A navíc jsme na něj stoupali z doliny Koman su, ve které je pověstná tma pod svícnem. A je snad zářivějšího svitu na světě, než Vladimíra Iljiče Lenina? O to temnější je tma pod ním a tak na nás ten kopec počkal až do jednadvacátého století.

Z několika variant jmen nakonec hlasováním vybíráme jméno "štít Československých legií". To, že právě před 100 lety byla založena Československá obec legionářská, se dozvídáme až po návratu domů a je to příjemný bonus navíc. Prvotní myšlenkou pro tento název byla spíše lehká provokace a připomenutí našich legionářů v postsovětském prostoru. Téma našich legií je dodnes v Rusku relativní tabu.

Foto: Koně pod BC

Cesta k vrcholu ale nebyla zcela přímočará, vždyť nebyl ani prvotním cílem naší výpravy. Po aklimatizaci na Alaji jsme si dopřáli odpočinkové a restaurační odpoledne v jihokyrgyzské Oši a dalšího dne jsme vyrazili zpět na jih. Tentokrát jsme ale Alajem profrčeli a pokračovali po starém Pamírském traktu až do Alajské doliny pod Severní Pamír. Na okraji Oše se stavíme nakoupit čerstvé lepjošky, hlavní středoasijské pečivo a v Sarytaši, už pod horami, se stavujeme na překvapivě perfektní oběd v malé jídelně u silnice. Za mostem přes řeku Kyzyl Suu (Červená řeka) nás sice láká kovová brána s nápisem Pik Lenina k cestě vlevo na jihovýchod, my však míříme po jiné v nekonečné stepi vyjeté cestě ve směru čistý jih. Hory jsou v mracích, takže nás nevítají svými bělostnými ledovci, ani modrým nebem, jako to umí, když mají lepší náladu. Ještě celých šestnáct kilometrů stepní cestou můžeme jet až pod zvlněné chlumy porostlé stepní vegetací, kde cesta u sezónní jurtové osady kyrgyzských pastevců končí. Je pokročilé odpoledne, proto odmítáme pozvání na čaj do jurty a ihned vyrážíme na pochod. Slibujeme, že na zpáteční cestě se určitě zastavíme. Zvlněné stepní pahorky spojují rovnou step v povodí Kyzyl Suu s posledními pastvinami, které dosahují do výšek kolem čtyř tisíc metrů a sousedí již s rozlámanými ledovci doliny Koman Suu, která je naším letošním cílem. Nejprve stoupáme dolinou s potokem a pasoucími se stády, ale nakonec nás stezka vyžene nahoru na zvlněné pláně nad hlubokou strží řeky Koman, která vytéká ze stejnojmenného ledovce výše v horách. Hory stále nechtějí vylézt z mraku. U čisté říčky po třech hodinách chůze stavíme stany právě včas, abychom nezmokli. Vodu jsme chtěli nabrat, hned jak přestane pršet. Tak jsme ve spacáku čekali a čekali, a najednou bylo ráno...

Foto: Nákup chleba v Oši

Noční srážky nasypaly všude do vyšších poloh spoustu nového sněhu. Po probuzení je však jasno a nový sníh září v ranním slunci na svazích Lenina a Razdělné, které máme přímo před očima, když otevřeme zip stanu. Na to, že jsou v sousední dolině, se zdají být blízko. Ranní chlad rychle ustupuje sluníčku. Pohled na tři dominantní štíty doliny Koman, tedy na vysoké štíty Dzeržinského (6717 m), Krasina (5999 m) a Curjupy (5849 m), je naprosto čistý. Je to nádherné panoráma. V travnatých chlumech míjíme pěkné jezero a po nějakém čase zhoršeného počasí nás přechází velmi studená a nepříjemná sněhová vánice. Pastviny se táhnou daleko, až do prostoru sevřeného stěnami štítu 30 let Uzbecké SSR a boční morénou ledovce Koman, jistě na výšku 4100 m. My nacházíme vodu a místo na základní tábor v dolině Koman o něco níže, ve výšce 4030 m u koryta potoka. Odpoledne sněží. Mezitím odhaduji šanci na přechod ledovce Koman. Ledovec je strašlivě rozpraskaný, ale s obtížemi průchodný. Větší starosti ale dělá každodenní sněžení a tím i lavinová situace. Přejít ledovec a nechat se na jeho druhé straně uvěznit sněžením se skoro nikomu nechce. Rozhoduji se zůstat na této straně ledovce a najít náhradní cíl tady. Ti, co jeli na expedici do velehor tento krok pochopili. Ti, co jeli na výlet, kde čekali že je každého po jednom vedoucí za každou cenu stůj co stůj vyvede za ruku až na plánovaný vrchol, ti do konce akce tuto změnu nerozdýchali a otravovali ozvduší akce nejprve všem, nakonec už ale jen a jen sobě. Pouze se opět potvrdilo, že stejně jako je velehorská expedice náročná v rovině fyzické, tak je náročná i v rovině psychické a ne každý je připravený to zvládnout. A počasí toho dne, sychravé, vlhké, studené a usněžené tuto atmosféru jen podtrhlo.

Foto: Proměnlivé počasí v BC

Ráno oči přechází od všudypřítomného jiskření. Celý základní tábor expedice je porytý vrstvou sněhu z nočního sněžení a dlouho po východu slunce ještě všude panuje silný mráz. Máme v plánu vyrazit pod dva sněhovo ledové pilíře, které vedou na hřeben severně od vrcholu 30 let Uzbecké SSR, abychom prozkoumali, který z nich bude schůdnější. Se startem otálíme, protože suť zasypaná čerstvým sněhem je ideální pro zlomení nohy. Moje družstvo pod pravý pilíř vyráží hodinu před oběděm, první družstvo pod levý pilíř je už na cestě. Chtějí dojít poměrně vysoko na hřeben, tak si pospíšili. Pravý pilíř vedoucí na trojúhelníkovou sněhovou kótu v hřebeni začíná v hliněném sedélku ve výšce 4350 metrů. Jdeme do něj tak, že vlastně neustále hledáme cestu. To nám však nevadí, na to je dnešní den určený - najít nejen směr výstupu pro zítřek, ale také nejlepší cestu pod něj, abychom za ranního šera už nebloudili. Klesáme a stoupáme v rozsáhlých morénách a nakonec dosahujeme sedla ve špičkové náladě i počasí. Okolní panoramata na Curujupu, Krasina a Dzeržinského jsou neskutečnými klenoty severního Pamíru. Kromě nás jsou v celé dolině jen pastevci se svými stády. Koman Suu je dolina, kterou zcela zastíní, byť neprávem, sousední dolina Leninova ledovce.

"Ty skály pod linií sněhu jsou humus. Úplný šrot. Ale prolézt bychom je měli. Myslím, že tudy by to zítra šlo, " hodnotíme pohled ze sedla vzhůru podél pilíře.

Foto: Náš pilíř během průzkumu, kdy je vidět zasněžené rozbité skály dolní části pilíře

Naše družstvo tedy může směle doporučit výstup pravým pilířem na sněhový pětitisícový vrchol. Uvidíme, s čím na večerní poradu dorazí ostatní. Sestupujeme rychlou a přímou trasou přímo k táboru. Je absolutní ticho a křídla orlosupů, kterých zde krouží značné množství, svým krájením vzduchu také žádný zvuk nevytváří. Vítr zcela utichl. Podle předpovědi by mohly nastat tři dny pravého Pamírského léta, přičemž první z nich si právě vybíráme. Z nebe se sypaly na hory Pamíru už více než týden každodenní příděly sněhu, proto dnes vypadají všechny vrcholy panensky čistě a zářivě. Všude čistá běloba neporušeného sněhu, nikde špinavý šedý led ani starý, nažloutlý firn. V táboře se dozvídáme, že levý sněhový pilíř je ukončený nebezpečnou sněhovou převějí, navíc vede pouze do sedla, nikoliv na vrchol. Volba na zítřejší den je tedy jasná.

V noci mrzlo, ale ne moc a určitě ne tak, jako včera. To ale nevadí, pod nulu to šlo, takže všechno úspěšně ztuhlo a nic se nebude (alespoň dopoledne) sypat. Vyrážíme za naprosté tmy v pět hodin, ale už během chůze kolem potoka se dělá vidno a šero a čelovky definitivně odkládáme kousek pod nástupem do pilíře v sedle 4350 metrů. Naše stopy otisknuté včera do rozmoklé hlíny jsou dnes zmrzlé na kost. Jsme tu za 80 minut z tábora.

První část pilíře v rozbitém skalním terénu je hodně nepříjemná. Dolní hrubá suť je zmrzlá a klouže. Jde se špatně. Skalní pás zvětralých skal se prolézá tak, že pod sebe každý spouští jemnou suť z polic a průlezů. Je třeba jít buď hned za sebou nebo naopak hodně daleko od sebe. Nejhorší úsek má naštěstí asi jen 30 metrů a výše už je terén položenější. Skalami a kamením jsme došli pod skalní věž, za kterou už musíme na sníh. Je zde naštěstí plošina, kde si můžeme pohodlně nasadit železa. Před námi je sněhový hřeben, který se do ledovce láme až níže ve stěně hory. Tam se také objevují první trhliny. Hřeben je však čistý a bez trhlin, proto můžeme postupovat bez navázání. Dnes jsme rádi, že v minulých dnech nasněžilo tolik sněhu. Jednotlivé příírůstky sedly a spojily se do nosné vrstvy. Díky ní je možné postupovat rychle a pohodlně i v nejstrmějších úsecích. Za několik dní slunečného počasí se na celém hřebeni ukáže tvrdý led, kde bude postup bez jištění ledovými šrouby nereálný i mírnějších sklonech a hlavně potom na sestupu.

Foto: První sněhové metry pilíře

Strmě (30°) vyjdeme sněhem na rovinku za skalní věží. Led a sníh zde spadá vlevo k severu, zatímco vpravo pokračuje dolů kamenitý svah až na ledovec pod stěnou. Místo je vhodné pro pohodlný nocleh. To třeba kdyby někdo chtěl vystoupat až na štít 30 let UzSSR, což se z tábora za den nestihne. Jdeme pilířem, který neustále poskytuje nádherné výhledy na štíty nad černým a špinavým ledovcem Koman. Ke třem z nich, pojmenovaných podle sovětských pohlavárů, se přidává i štít 30 let UzSSR a také Razdělnaja, uzlový bod společný pro dolinu Koman i Lenina. Ještě dlouho však budou ve stínu, než se slunce přehoupne přes náš hřeben. Pilíř mění svůj sklon a je místy pročištěný noční lavinou. V nejstrmějším místě dosahuje 45°, ale i zde lze díky dostatečné sněhové vrstvě postupovat zcela volně. Expozice však narůstá a skluzavka pod nohama, která by nás poslala švihem do jižních srázů hřebene, přidává na nervozitě. Na podestě ve výšce 4750 metrů nás poprvé olízly sluneční paprsky a na chvíli nás vytáhly z mrazivého sevření pilíře. Bylo to ale jen chvilkové, protože se noříme do dalšího stinného strmého výšvihu, kde leží na ledu jen tenká sněhová vrstva. Dlouhé stoupání končí na podvrcholovém rameni rovných 5000 metrů vysoko. Dostáváme se už trvale na sluníčko a dáváme si tu první delší zaslouženou pauzu.

Foto: Odpočinek na rovince ve výšce 5000 m

Foto: Letecké výhledy na ledovec Koman. Vrcholy zleva jsou Dzeržinského, Krasina, Curupy

Výhledy jsou fantastické a stále mrzne, takže ani v závěrečném úseku k vrcholu se nebudeme nořit. Vidíme před sebou obrovskou trhlinu, která je viditelná i ze základního tábora. Podtíná vrchol a tvoří spodní stranu trojúhelníkové vrcholové pasáže. Trochu přemýšlíme, kudy tudy vlastně půjdeme k vrcholu, ale nakonec se jako nejlogičtější a správná trasa ukazuje přímý šturm vrcholu v linii pilíře s tím, že necháme celou slavnou trhlinu zcela nepovšimnutou po levé ruce. Lešek se na cestě k vrcholu rozhodl, že se vystřídat nenechá a urval celý poslení úsek v jednom zátahu až na vrchol. Vrchol se naklání na stranu Leninova ledovce velkou převějí, proto se držíme pod jeho hranou. Výstup nám trval přesně 6 hodin a dosáhli jsme jej v počtu devíti horolezců. Výška vrcholu je 5265 metrů a o čtyřista metrů výše se k jihu od nás tyčí vrchol Uzbecké republiky. Výhled je naprosto fantastický. Od východu vidíme až na štít XIX. sjezdu KSSS (5900 m), pak na uzlový štít Spartak (6120 m), kde jsme byli v roce 2014 jako teprve druhá česká výprava, přes Leninův štít (7134 m) na jehož vršku jsem stál v roce 2009 na Razdělnou (6200 m, vrchol dosažen v letech 2006, 2009 i 2011). Na straně naší doliny pak dominuje známá trojka Dzeržinský (6717 m) - Krasina (5999 m) a Curjupy (5849 m). O Dzeržinského jsme se neúspěšně pokoušeli v roce 2011. Vrchol je pojmenován podle polského šlechtice Felixe Dzeržinského, zakladatele sovětské tajné služby ČEKA, která je přímým předchůdcem dalších tajných služeb Sovětského svazu či Ruska, tedy NKVD, KGB či FSB. Další vrcholy je jmenují podle Leonida Krasina, který byl po revoluci nejprve 4 roky lidovým komisařem zahraničního obchodu a poté velvyslancem v Londýně a podle Alexandra Curjupy, který byl národním komisařem zásobování a výživy. Podle Krasina byl pojmenován i ledoborec Krasin, který v roce 1928 zachránil výpravu Umberta Nobileho po ztroskotání vzducholodi Italia. Dole pod námi na východní straně je vidět první výškový tábor pod Leninovým štítem, úplné stanové městečko, které ostře kontrastuje s liduprázdností naší doliny. Leninův štít je s přehledem nejvyšší z celého obzoru. Půl hodiny věnujeme vrcholovému focení a v 11,30 začneme sestupovat, dokud ještě sníh drží. Až na odpočinkové místo v 5000 metrech je sníh zmrzlý, níže už povolil a lepí se jako čert. Žádné vyhazovače sněhu tady nepomáhají. Naštěstí se zatáhlo a většinu sestupu nás před ostrým sluncem chrání mrak. Strmá místa musíme slézat čelem ke svahu. Nakonec jsme překonali i rozsypaný skalní úsek nad sedlem a po čtyřech hodinách sestupu jsme konečně u stanu.

Foto: Podvrcholové části výstupu

Foto: Panorama z vrcholu, zcela vlevo je Leninův štít

Foto: Linie prvovýstupu na štít Čs. legií 5265 m

Ani sestup ze základního tábora do stepi na odjezd do civilizace, který jsme si kvůli únavě rozdělili do dvou dní, nebyl nakonec nudný. Kousek pod táborem jsme vyplašili hejno asi dvaceti orlosupů, kteří hodovali na mršině koně. Všichni najednou vzlétli a kroužili nad námi. V travnatých pahorcích potkáváme tři pěkná jezera, která nabízí zrcadlení vzdáleného pamírského hřebene. Stany stavíme u stejné říčky, jako cestou nahoru. V horách se počasí opět pokazilo a z nebe se sype další sníh. Je dokonce i bouřka, ale k našim stanům nic z toho nedosáhne. Ve stanu opodál ráno potkáváme pastevce jménem Abdullo. Je zde sám, ostatní jsou se zvířaty výše, až pod ledovci. Dole ve stepi pak plníme slib a navštěvujeme pasteveckou osadu u potoka. Jsou zde pouze ženy a děti, muži tráví léto se stády výše v pahorcích. Dávají nám okusit čerstvý ovčí tvaroh, kurut, který je zde kupodivu jedlý, zatímco na tržišti je pro mně odporně slaný a zatuchlý jako trenýrky bezdomovce. Jsou z Kyzyl Kije, z města na uzbecké hranici za Alajem. V říjnu ženské a jurty odvezou na náklaďáku domů a chlapi mezi tím během pěti dní přeženou stáda přes sedla Alaje tamtéž. Dohodnutý odvoz přijel včas a my vyrážíme zpět do Oše. Do města, kde začínají i končí všechny expedice na Severní Pamír a do Alaje.